Pomáhají jí dobré vztahy s kolegy

Jana Králová odmaturovala roku 1968 na střední ekonomické škole. Její ročník byl prvním, který nedostal takzvanou umístěnku, ale musel si zaměstnání sehnat sám. Kamarádka dostala tip, že v pojišťovně někoho hledají, tak to obě zkusily a vyšlo to.

Jako absolventka nastoupila do České pojišťovny, závodu pro zahraniční pojištění a zajištění, do oddělení vystavování cizojazyčných pojistek. Po roce přešla do účtárny a poté do oddělení tarifů, kde se sjednávalo pojištění pro podniky zahraničního obchodu. Náplň její práce je už léta stejná, mění se jen budova, v níž má kancelář. „Přesto mě to pořád baví,“ dodává.

Ačkoliv někteří personalisté varují před dlouhou věrností jedné firmě, protože prý hrozí „profesní slepota“, Jana Králová to považuje za zbytečné strašení: „Myslím si, že je třeba posuzovat individuálně. Jsou pracovníci, kteří mají dobré nápady, jejich náměty se mohou v praxi uplatnit a nezáleží na tom, jak dlouho ve firmě jsou.“

Syndrom vyhoření na sobě nikdy nepozorovala, proti stereotypu jí pomáhají kamarádské vztahy na pracovišti: „Pracovala jsem ve vynikajícím kolektivu. Dříve nás bylo v kanceláři 12 žen a byla jsem tehdy nejmladší. Nikdy jsme se nehádaly, ale pomáhaly si. Myslím, že i to je důvod, proč jsem v pojišťovně zůstala 44 let. Současní kolegové v týmu jsou také výborní. Jen nastala nepatrná změna, že teď už jsem ta nejstarší,“ usmívá se Jana Králová.

Věrnost jedné společnosti je jako manželství

Před 40 lety nastoupil Pavel Čermák do společnosti Mondi Štětí a už tam zůstal. V papírnách vystřídal několik pozic, nejprve juniorních, pak mistrovských, vedl hospodářské středisko. Poté mnoho let řídil úsek dvou největších papírenských strojů v tehdejším Československu. A po revoluci se dostal na nejvyšší posty.

„Získal jsem místo výrobního náměstka generálního ředitele a po reorganizaci jsem čtyři roky vedl Závod papírna. Nyní pracuji jako zástupce ředitele provozu. Vážím si toho, že jsem mohl zastávat různé funkce a měl jsem možnost poznat mnoho kolegů. Papírny existují od roku 1950 a vedlo je jedenáct generálních ředitelů. Zažil jsem devět z nich,“ říká Pavel Čermák.

Přiznává, že párkrát o změně práce přemýšlel: „Zvláště když se mi nedařilo. Vždy jsem však zůstal. Žena mě povzbuzovala, dlouholeté působení u jednoho zaměstnavatele vnímá velice pozitivně.“

Kolegové k němu chodí pro radu dost často. „Rád se s nimi o své zkušenosti podělím. A jelikož znám celý areál podniku, jednotlivé technologie a naprostou většinu lidí, osobně organizuji v Mondi Štětí exkurze,“ říká Pavel Čermák a skromně dodává, že ho kolegové loni ve firemní soutěži zvolili Osobností roku.

Věrnost podniku přirovnává k manželství: krize lze překonat vzájemným respektem a tolerancí. Sám se podivuje, jak někteří manažeři mohou střídat zaměstnání i po pár měsících. „Za tu dobu nemohou firmu ani lidi v ní poznat a někdy učiní rozhodnutí, ze kterých se pak společnost musí dlouhou dobu vzpamatovávat.“

Společně s firmou oslaví výročí

Olga Sedláčková pracuje v Raiffeisen stavební spořitelně od jejího založení v roce 1993. Letos se svým zaměstnavatelem oslaví společných 20 let.

„To, že jsem začala pracovat ve stavební spořitelně, bylo dílem náhody, respektive inzerátu, který mě tehdy v novinách oslovil. Stavební spoření bylo novinkou, takže mě práce lákala,“ říká devětapadesátiletá žena, která začínala jako asistentka ředitele obchodního oddělení, dnes je zodpovědná za propagační aktivity a komunikaci s reklamní agenturou. Má na starosti také zaměstnaneckou charitu.

O změně místa občas uvažovala, ale stačilo, aby vyměnila náplň práce v rámci podniku. A co získala za svou věrnost? „Znám velmi dobře prostředí, mám zkušenosti, potkávám nové lidi. A jsem ráda, že pracuji v čím dál mladším kolektivu, motivuje mě to,“ vysvětluje.

Knihovna je pro něj osudové místo

Rovných 49 let pracuje Jiří Vacek v Národní knihovně ČR. Slovanskou knihovnu si oblíbil už jako student na vysoké škole. Hned po návratu z dvouleté vojenské služby se tam ucházel o místo. „Ani mi nepřijde, že to zakrátko bude půl století, ale vedle povahy práce si cením lidských vztahů na pracovišti, a tak jsem neměl důvod odcházet,“ říká Jiří Vacek.

Výhody věrnosti vidí především v postupném získávání a rozšiřování zkušeností a znalostí. „Práce mě dosud bavit nepřestala. Důležité je vykonávat úkoly se zájmem a vědomím, že to má smysl,“ radí. O změně místa nikdy neuvažoval, ale přiznává, že profesní krizi překonat musel.

Postupně do roku 1992 stoupal po kariérním žebříčku nahoru, z řadového pracovníka povýšil nejdříve na vedoucího oddělení, pak na ředitele odboru. „V roce 1992 jsem po čtrnáctiletém působení v této funkci prožíval profesní krizi, tím spíše, že plánované změny se výrazně odrážely i v povaze práce a v nových úkolech, které před institucí stály. Chtěl jsem to vše co nejsvědomitěji plnit, ale měl jsem pochybnosti o svých organizačních schopnostech, zkrátka uvědomoval jsem si, že ‚střídání stráží‘ je namístě. Nakonec jsme to s vedením vyřešili tak, že jsem šel doplňovat knihovní fond. A na této pozici jsem rovných dvacet let,“ uzavírá.

Myslíte si, že je výhodné prožít celý pracovní život u jedné firmy?

Řekněte nám svůj názor pod tímto článkem nebo na Facebooku.