Desetitisíce skandujících lidí, ohlušující pískání, transparenty s nápisy »Snižte platy sobě«, »Dneska my, zítra vy« nebo »Nechceme platit dluhy za špatné vládnutí«. Rakev s nápisem »Policie ČR« a zdemolovaný vestibul ministerstva vnitra. Tak vypadal první ostrý střet českých odborářů s pravicovou vládou Petra Nečase.

Čtyřicetitisícová demonstrace, která proběhla 21. září na pražském Palachově náměstí, byla však jen předzvěstí budoucích problémů s odbory. »Tato demonstrace byla první reakcí na připravované reformy a měla spíše vládě ukázat, že bude mít v odborech silného a neústupného soupeře,« popisuje význam demonstrace politolog Petr Just.

Dlouho na sebe ale nenechá čekat ani první stávka. Plánují ji zaměstnanci veřejné správy. Hodlají protestovat proti snížení svých mezd o deset procent.

Stávka se bude konat 8. prosince a potrvá celý den. Oproti původním předpokladům bude podstatně tvrdší. Odboráři totiž zpočátku počítali jen s několika hodinami.

»Jednáním s odboráři jsme strávili mnoho hodin. Nabízeli jsme řadu kompromisů. Bohužel postoj je takový, že jakékoli změny jsou pro ně nepřijatelné,« komentuje vyhlášení stávky premiér Petr Nečas.

Pokud jeho vláda dodrží své ambiciózní plány a pustí se například do důchodové, zdravotní nebo daňové reformy, narazí s největší pravděpodobností znovu.

»Současná podoba důchodové reformy je pro nás naprosto nepřijatelná. Pokud se nepodaří vyjednat kompromisy, byla by i důvodem ke generální stávce,« naznačuje Jaroslav Zavadil, šéf Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS).

Vláda slibuje, že o návrzích bude s odbory ještě diskutovat. »Jsme připraveni jednat, nechceme přerušit sociální dialog,« tvrdí Nečas.

Odolat tlaku odborů však nebude pro kabinet snadné. Jejich vliv totiž zejména v posledním roce vzrostl. A to hned z několika důvodů: díky vyšší podpoře veřejnosti, reformám, které postihují i firmy, a ty se tak staví na stranu odborů, a v neposlední řadě je posilují i propracovanější alternativy k vládnímu programu.

Stávkují všichni

Česko není v nynější vlně protestů osamoceno. Stávkuje se prakticky všude na starém kontinentu.

Pokud náhodně vyberete některou z evropských zemí, je jen mizivá šance, že narazíte na nějakou, kde se v posledních měsících nekonala žádná stávka či demonstrace.

Například ve Španělsku zahájilo na konci září generální stávku několik milionů zaměstnanců. Postavili se tak proti důchodové reformě a rozpočtovým škrtům.

Vládní úspory vyvolaly odpor i v sousedním Portugalsku – tamní odboráři vyhlásili generální stávku na 24. listopad.

Podzimní několikatýdenní nepokoje ve Francii, jež zahrnovaly například i blokování rafinerií či dálnic, měly vyjádřit také nespokojenost s důchodovou reformou. V Německu zase v říjnu stávkovali železničáři, v Británii hasiči, pracovníci metra i zaměstnanci BBC, v Rumunsku na konci října vyšly do ulic desetitisíce lidí protestovat proti vládním reformám.

A v zemi se zřejmě nejradikálnějšími odboráři v Evropě – Řecku – se za poslední roky stávkovalo v pravidelných intervalech a prakticky proti všemu.

Konkrétní důvody stávek se v jednotlivých zemích liší, podobně jako jejich intenzita i způsobené škody. Zatímco v Česku jsou protesty relativně umírněné, francouzské stávkování v minulých týdnech připravilo rafinerie až o sto milionů eur. A mělo i makroekonomický dopad – růst HDP by letos mohl být vinou stávek pomalejší o jednu až dvě desetiny procenta.

Přesto mají akce odborářů jeden společný rys: obvykle jsou zaměřeny proti pravicovým reformám a brání sociální vymoženosti.

Proti firmám, proti vládě

Současná vlna protestů v Evropě jen dokazuje, jak výrazně se změnila úloha odborů za poslední desetiletí. Zástupci zaměstnanců, jež původně bojovali proti vykořisťování dělníků »bezohlednými továrníky«, stále více útočí na politiky.

Díky tomu často dokážou pozastavit či výrazně ve svůj prospěch ovlivnit podobu reforem. »Dnes už nejde jen o práva zaměstnanců proti zaměstnavatelům, protože se stále častěji stává, že vládní politika postihuje obě strany,« vysvětluje jejich posilování politolog Rudolf Kučera.

Jiným důvodem, proč se odbory zdají být stále ve větší míře angažované v politice, je pozornost, kterou veřejnost věnuje demonstracím. Vyjednávání na podnikové úrovni, které se většinou obejde bez stávek, totiž není zdaleka tolik vidět.

»Máme se zaměstnavateli mnoho problémů typu nedodržování pracovních podmínek. Většinou se ale vyřešily takříkajíc za plotem firmy, a vůbec se nedostaly ven,« tvrdí šéf největšího českého odborového svazu Kovo Josef Středula.

Zvyšující se sebevědomí odborů se podle prezidenta Svazu průmyslu a dopravy Jaroslava Míla začíná projevovat i při vyjednávání kolektivních smluv. »Odbory vytvářejí tlak na zvyšování mezd. Požadují až sedmiprocentní zvýšení platů,« shrnuje Míl.

To je obrat proti krizové době, kdy odborové organizace »vyměnily« udržení zaměstnanosti za snížení nebo zmrazení mezd.

Stoupají v oblibě

Vzhledem k tomu, že v Česku je v rámci odborových svazů organizována asi pětina všech zaměstnanců, nevystačí si odbory pouze s podporou svých »oveček«. Jejich vyjednávací pozice je přímo závislá také na sympatiích národa.

V současné době hrají výzkumy veřejného mínění odborům do karet. Zatímco ještě loni na konci června jim věřila podle agentury STEM jen o málo více než třetina lidí, letos jejich popularita roste.

Ze zářijového průzkumu vyšly s více než poloviční důvěrou. V říjnu pak dokonce 75 procent lidí označilo odbory za potřebné a užitečné. Proč? »Politika současné vlády jim dává příležitost ke zviditelnění, a proto není vyloučeno, že jejich vliv bude v důsledku toho sílit,« odhaduje politolog Just.

Na jedné lodi s nepřítelem

Vedle toho ale nastala na podzim při jednáních tripartity ještě jedna dříve nevídaná situace. V některých otázkách totiž vládní opatření postavila na stejnou stranu odbory a zaměstnavatele. »Našli jsme společnou řeč u benefitů, nemocenské, v daňových otázkách,« vypočítává Zavadil.

Nejmarkantnější je spojenectví odborů a firem v oblasti stavebnictví. Škrty, které příští rok sníží výdaje na výstavbu silnic o 34 miliard korun, totiž podle šéfa stavebních odborů Stanislava Antoniva silně postihnou podniky a zprostředkovaně i zaměstnance.

Proto se odbory těší i podpoře Svazu podnikatelů ve stavebnictví. »Jejich snahy o udržení zaměstnanosti plně podporujeme,« přiznává Miloslav Mašek, šéf svazu. Kvůli škrtům totiž v oboru hrozí propouštění desetitísíců lidí. »Jsou to přitom kmenoví zaměstnanci,« upozorňuje.

Prosincovou stávkou státních zaměstnanců tlak na vládu rozhodně neskončí. »Programové prohlášení jsme doslova rozcupovali. Těžko se mi hledá oblast, kde bychom se s Nečasovým kabinetem shodli,« konstatuje předseda ČMKOS Zavadil. Jediné průsečíky v zájmech odborů i kabinetu tak existují snad jen v případě boje proti korupci a předraženým státním zakázkám.

»Odbory mají šanci zmírnit některé kroky a donutit vládu, aby se snažila náklady reforem více rozložit mezi jednotlivé skupiny obyvatel. Pokud si udrží podporu veřejnosti, bude kabinet v těžké situaci,« předpovídá politoložka Vladimíra Dvořáková.

Samotnou nutnost reforem nicméně odboroví předáci uznávají. »Máme na ně však jiné recepty,« tvrdí Zavadil.

Právě vlastní návrhy řešení činí podle politologa Kučery z odborů vlivného vyjednávacího partnera. »Odbory se profesionalizovaly. Jejich politika je ovlivňována odborníky, což dříve nebylo pravidlem,« říká.

Vcelku pochopitelně jsou jejich návrhy levicově orientované a jako by vypadly z dílny sociální demokracie. Spojování s ní se ale současné vedení brání. »V křesle senátora za ČSSD mě neuvidíte,« slibuje Zavadil, že nebude následovat příkladů svých předchůdců Richarda Falbra nebo Milana Štěcha.

Odboráři v krizi nabírají

Počet odborářů v Česku od roku 1989 strmě klesá. Zatímco krátce po Listopadu bylo v tehdejším ROH organizováno až 80 procent zaměstnanců, nyní je podíl pouze pětinový. Krize nicméně propad počtu členů přibrzdila.

»Jen během loňského roku jsme zřídili 20 nových odborových organizací,« pochvaluje si Středula. Nováčky ve svých řadách přivítali podle Antoniva i stavební odbory. »Lidé si v nejistých dobách více uvědomují náš význam,« vysvětluje.

Krize měla však i opačný efekt: mnoho odborářů bylo propuštěno, a tím »vypadli« i z odborových organizací. »Kdybych položil na misky vah úbytek kvůli propouštění a nově přijaté členy, výsledek by byl nejspíše mírně negativní,« konstatuje šéf ČMKOS.

Všeobecně menší zájem o členství v odborech potvrzují i statistiky OECD. Podle nich se za posledních 20 let podíl odborářů na celkovém počtu zaměstnanců ve většině zemí světa výrazně snížil.

Výjimkou jsou severské státy, kde jejich popularita zůstává stále vysoká. Například ve Švédsku, Dánsku nebo Finsku jsou v některé z tamních organizací registrovány dvě třetiny zaměstnanců.

Zajímavá je i statistika v zemích stávkami proslulých. Například v »divokém« Řecku se v odborech angažuje jen každý čtvrtý zaměstnanec, ve Francii dokonce jen každý třináctý.

Někdejší sláva odborů se tak pravděpodobně už nevrátí. Členská základna stárne a přirozenou cestou ubývá. Období ekonomického růstu navíc mnoho lidí přesvědčilo, že odbory vlastně nepotřebují. Krize a následné období reforem sice přivedlo do jejich řad mnoho nováčků, zřejmě ale jen přechodně.

»Posílení odborů v období reforem je jen relativní. Do budoucna nejspíše nebude znamenat nějakou revoluci ve vztahu odborů a společnosti,« domnívá se Just.

Odboroví předáci

Českomoravská konfederace odborových svazů
– Sdružuje 32 odborových svazů a 500 tisíc členů.
– Nejpočetnější svazy: OS Kovo (200 tisíc), OS státních orgánů a organizací (60 tisíc), OS Stavba (25 tisíc).

Asociace nezávislých odborů
– Sdružuje devět odborových svazů a 200 tisíc členů.
– Největší svazy: OS pracovníků v zemědělství (100 tisíc), Odborové sdružení železničářů (52 tisíc).

Nezávislé odborové svazy
– Vedle těchto sdružení působí v Česku několik dalších, nezávislých odborových svazů, například Federace strojvůdců nebo Křesťanská odborová koalice.

75 procent
české veřejnosti považuje odbory za užitečné.

Krize a následné období reforem přitahují nováčky do odborů. Zřejmě ale jen přechodně.

20 procent
zaměstnanců v České republice je členy odborů.

Zdroj: www.ekonom.cz