Jak jste se dostala k odborové práci?

Mé působení v odborech se datuje od nástupu do zaměstnání po mateřské dovolené. Tehdy jsem se stala řadovou členkou odborů, poté pokladní, místopředsedkyní základní organizace Domova důchodců Velké Hamry a v roce 1990 jsem byla zvolena předsedkyní ZO DD Velké Hamry. V době, kdy docházelo k přeměně územně správních celků, došlo i k přeměně struktury odborů. Vznikla Krajská rada Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče, které jsem se stala členkou a v níž působím do dnešního dne. Zároveň s tím pracuji již druhým volebním obdobím ve výkonné radě našeho nejvyššího orgánu, kde zastupuji Liberecký kraj. Aktivně působím jako zástupkyně krajské rady v Regionální radě odborových svazů v Libereckém kraji, kde vedle zástupců z jiných svazů reprezentuji náš odborový svaz a informuji ostatní členy regionální rady o nejpalčivějších problémech resortu zdravotnictví, sociálních služeb, lázeňství a záchranné služby – nejen v tomto kraji.

To máte tedy opravdu hodně aktivit…

Možná právě proto, že jsem si zvolila práci v sociálních službách, mi není jedno, jak jsou pracovníci platově ohodnocovaní, jaké jsme měli a máme podmínky pro práci a jaké mají podmínky pro život naši senioři. Proto jsem začala velmi aktivně vystupovat na veřejnosti a sdělovat všem, jak to vypadá v praxi, kdy jsem dokázala pojmenovat problémy, které nás všechny tíží, a jaké to má, nebo mělo dopady na zaměstnance a uživatele sociálních služeb.

Co považujete za svůj největší úspěch v roli předsedkyně základní organizace v Domově důchodců Velké Hamry?

Úspěchy a neúspěchy nás provázejí celý život. Práce v odborech není lehká, velmi často nesete lidově řečeno svou kůži na trh. Je vám vyhrožováno, mnohdy jsou vám kráceny odměny a velmi často jste vystaveni mobbingu ze strany svých nadřízených. To je bohužel realita v řadě odborových organizací. Možná jsem měla štěstí, ale až na pár výpadů ze strany bývalých ředitelů se mi dařilo vést základní organizaci tak, abychom měli uzavřenou kolektivní smlouvu, aby se podmínky na pracovištích neustále zlepšovaly a naši zaměstnanci se cítili dobře.

Máte na to nějaký recept?

Vše záleží na sociálním dialogu mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem. Naším cílem jako odborové organizace je samozřejmě prosperita zaměstnavatele, protože jedině tak můžeme dosáhnout dlouhodobé spokojenosti mezi zaměstnanci. Snažila jsem se se svými kolegy z výboru základní organizace o to, aby tomu tak bylo i v naší organizaci. Aby měli zaměstnanci zastání, aby se dodržoval zákoník práce, aby získali právní pomoc nejen v pracovněprávních vztazích, ale i v soukromých. Naše základní organizace vytvářela vždy pohodu na pracovišti a snažila se o co nejlepší spolupráci s ředitelem zařízení, což se nám dařilo a stále daří. Za důkaz úspěšné práce v odborech považuji fakt, že během posledních let, kdy jsem byla členy opakovaně zvolena předsedkyní základní organizace, využívají služeb a jsou odborově organizovány plné tři čtvrtiny zaměstnanců.

Jaké problémy v této funkci nejčastěji řešíte?

Problémy se liší případ od případu. Základem je ovšem dodržování zákoníku práce, BOZP, platových předpisů a zařazení pracovníků. Vzhledem k tomu, že máme dojednanou kolektivní smlouvu a že jak zaměstnavatel, tak zaměstnanci se řídí zákony této země, není těch problémů tolik jako v jiných zařízeních. Znovu opakuji, pokud je vůle vést zařízení dobře, má i ředitel zájem o dobrou pohodu na pracovišti. A k tomu je potřeba předcházet konfliktům, problémům a otevřeně diskutovat nad možnými dopady nejrůznějších opatření. Pokud nastane nějaký problém, je nutné ho vyřešit podle platné legislativy. V minulosti jsme se setkali s různými problémy, nejčastěji v oblasti platů a ochrany zaměstnanců v pracovněprávních vztazích. Snažíme se našim členům pomáhat také v soukromých záležitostech, řešíme BOZP a dodržování všech předpisů s tím spojených.

A něco konkrétního?

Víte, za velkou většinu problémů v sociálních službách může podraz, který byl spáchán na pracovnících v sociálních službách. Ten má dvě části. Jejich přeřazení ze zdravotních tabulek, kdy s účinností zákona o sociálních službách byli přeřazeni a jejich plat jim byl ponížen. A na rozdíl od pracovníků ve zdravotnictví na úrovni sanitářů a ošetřovatelů nedošlo dodnes u sociálních pracovníků k narovnání platových podmínek. Přitom pracovníci v sociálních službách musí splňovat spoustu podmínek pro výkon své práce, od trestní bezúhonnosti přes další vzdělávání, vedení dokumentace… Jsou klíčovými pracovníky a musí dodržovat při péči stejné postupy jako ve zdravotnických zařízeních. A přesto jsou nejhůře odměňovanou skupinou pracovníků ve veřejné sféře. Přitom se od nich požaduje nejlepší práce v péči o staré a postižené občany.

Jak by se tedy podle vás měly zlepšit pracovní podmínky a odměňování zdravotníků a sociálních pracovníků?

Napsala bych větu: „MUSÍ SE ZLEPŠIT!” Napíšeme-li, že by se měly zlepšit, je to jen úvaha a hypotéza, ale my musíme myslet nejen na současnost, ale i budoucnost jak zdravotnictví, tak sociálních služeb a jejich kvalitu. Naše společnost si musí uvědomit, jak je pro ni práce zdravotníků a sociálních pracovníků důležitá. Každý do jednoho ji potřebujeme a budeme potřebovat. Málokdo tuší, čím vším si musí tito pracovníci projít, jaké se na ně kladou nároky na vzdělání, následné vzdělávání, jaká je jejich fyzická a psychická zátěž. Kolik let studia trvá, než se z mladého člověka stane plnohodnotná zdravotní sestra. Pracovníci v sociálních službách prošli dlouhou cestou a tato společnost by si jejich práce měla vážit a ocenit ji. Je namáhavá po stránce fyzické i psychické, velmi složité je vypořádat se s neustále opakujícími ději, které přináší stáří a postižení. Přesto jsou děvčata usměvavá, milá, příjemná a snaží se vytvářet v zařízeních podmínky, aby se zde lidé cítili jako doma. Všichni pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách by si zasloužili ocenění této společnosti, ale říci jen „děkuji” je pro jejich život mnohdy velmi málo, protože mají rodiny a děti, které musí finančně zabezpečit.

V nedávných parlamentních volbách jste se stala poslankyní. Budete mít ještě čas věnovat se odborové práci?

Stala jsem se poslankyní, ale zároveň zůstávám činná i v odborové práci. Právě proto, abych měla pro práci poslankyně co nejvíce informací. Věřím, že má práce v poslanecké lavici dokáže posunout dění okolo zdravotnictví a sociálních služeb o kus dopředu. Moje poděkování patří i všem lidem z odborů, kteří mi vyjádřili podporu v uplynulých volbách. Budu se snažit dělat vše pro to, aby se život obyčejných a slušných lidí zlepšil.

-eve-