Sociální dialog

Kolektivní smlouvy

Zpravodajství
Zpravodajství
Sdílet článek:

Kolektivní smlouvy

Kolektivní smlouvu jako smluvní typ upravuje zákoník práce. Je možné ji definovat jako dvoustranné právní jednání, jež má také povahu normativního aktu, který je výsledkem kolektivního vyjednávání mezi smluvními stranami a upravuje individuální a kolektivní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, jakož i práva a povinnosti smluvních stran.

Stěžejní aspekty právní úpravy kolektivních smluv:

  • Kolektivní smlouvy neupravují povinnosti zaměstnanců, nýbrž jejich práva a pracovní podmínky, a to výhodněji než právní předpis. Vztahují se na všechny zaměstnance zaměstnavatele, nebo všechny zaměstnance v rámci určitého okruhu zaměstnanců, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou členy odborové organizace (zaměstnanci se bez ohledu na vlastní preference nemohou z kolektivní smlouvy vyvázat).
  • Kolektivní smlouvu může uzavřít zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů, nebo jedna nebo více organizací zaměstnavatelů na straně jedné a jedna nebo více odborových organizací na straně druhé. V souladu s tím rozlišuje zákoník práce kolektivní smlouvu podnikovou a kolektivní smlouvu vyššího stupně.
  • Podnikovou kolektivní smlouvu uzavírá zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů s odborovou organizací nebo více odborovými organizacemi působícími u zaměstnavatele. Přitom zákon nestanoví počet kolektivních smluv, jež lze u zaměstnavatele platně uzavřít. Umožňuje naopak uzavřít kolektivní smlouvu pro více zaměstnavatelů (např. v rámci koncernu).
  • Kolektivní smlouvu vyššího stupně může uzavřít organizace zaměstnavatelů s odborovým uskupením (svazem) působícím na odvětvové úrovni. Kolektivní smlouva vyššího stupně je kromě smluvních stran závazná též pro zaměstnavatele, kteří jsou členy organizace zaměstnavatelů, jež uzavřela tuto smlouvu, a pro zaměstnavatele, kteří v době účinnosti kolektivní smlouvy z organizace zaměstnavatelů vystoupili. Dále je závazná pro odborové organizace, za něž tuto smlouvu uzavřel jejich svaz.
  • Mezi kolektivní smlouvou vyššího stupně a podnikovou kolektivní smlouvou není vztah nadřízenosti a podřízenosti, podniková kolektivní smlouva však ze zákona nesmí upravovat práva z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v menším rozsahu, než kolektivní smlouva vyššího stupně. K ujednáním podnikové kolektivní smlouvy, jež by upravovala práva z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouva vyššího stupně, se nepřihlíží.
  • Kolektivní smlouvy vyššího stupně zakládají vymahatelná práva zaměstnanců stejně jako podnikové kolektivní smlouvy. Taková práva vznikají i zaměstnancům, jestliže u jejich zaměstnavatelů není podniková kolektivní smlouva uzavřena, je však pro ně závazná kolektivní smlouva vyššího stupně.
  • Zákonem o kolektivním vyjednávání je upraven postup rozšiřování závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně (extenze) i na další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví, pro které byla kolektivní smlouva vyššího stupně uzavřena, označené příslušným kódem Odvětvové klasifikace ekonomických činností. Extenzi provádí za stanovených podmínek Ministerstvo práce a sociálních věcí, a to svým sdělením vyhlášeným ve Sbírce zákonů (kde je publikováno i sdělení ministerstva o uložení kolektivní smlouvy vyššího stupně).
  • Obsah kolektivní smlouvy není závazně vymezen. Závazky z kolektivní smlouvy lze členit na ujednání normativní povahy, z nichž vznikají vymahatelná práva jednotlivým zaměstnancům, a na ujednání smluvně právní, z nichž práva jednotlivých zaměstnanců nevznikají (jde hlavně o úpravu pracovních podmínek zaměstnanců).
  • V kolektivní smlouvě není možné dohodnout pravidla, jejichž uplatnění zákon deleguje na dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (může jít např. o dohodu týkající se bezhotovostní výplaty mzdy či platu).
  • Pokud by ujednání obsažená v kolektivní smlouvě byla v rozporu se zákonem, byla by neplatná (aniž by došlo k zneplatnění kolektivní smlouvy jako celku).
  • Kolektivní smlouva se v souladu s novým občanským zákoníkem, jakož i zákoníkem práce, může svým obsahem odchýlit od zákona, pokud to právní úprava nezakazuje. Je možné sjednat i zákonem neupravená práva zaměstnanců. Odchylná úprava práv v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné (k ujednáním v kolektivní smlouvě, která by zaměstnancům krátila jejich zákonná práva, se nepřihlíží). Od ustanovení zákoníku práce, jimiž se zapracovává právo Evropské unie, se lze odchýlit výlučně ve prospěch zaměstnance.
  • Kolektivní smlouvu lze uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou. Je možné ji vypovědět (s nejméně šestiměsíční výpovědní lhůtou), a to kteroukoliv ze smluvních stran, avšak nejdříve po uplynutí šesti měsíců od data její účinnosti. Výpovědní doba začíná prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně. Z výše uvedeného vyplývá, že je-li sjednána kolektivní smlouva na jeden rok, není její vypovězení myslitelné.
  • Kolektivní smlouva je účinná prvním dnem období, na něž byla uzavřena, a její účinnost končí uplynutím tohoto období, pokud doba účinnosti některých ujednání není v kolektivní smlouvě stanovena odchylně. Lze ji sjednat i se zpětnou účinností.
  • Při zániku smluvní strany kolektivní smlouvy jednající za zaměstnance (tj. odborové organizace) končí účinnost kolektivní smlouvy nejpozději posledním dnem následujícího kalendářního roku.
  • Kolektivní smlouvu není možné nahradit jinou smlouvou.
  • Zákoníkem práce je vyloučena možnost zrušit kolektivní smlouvu odstoupením, a pokud by kolektivní smlouva takové ujednání obsahovala, nepřihlíželo by se k němu.

Zdroj: ŠUBRT, B.: Kolektivní vyjednávání a kolektivní smlouvy 2014. In: Práce a mzda. Roč.61, č. 10 (2013), s. 17–25.

Novodobá historie kolektivních smluv začala na počátku 90. let minulého století schválením již zmíněného zákona o kolektivním vyjednávání. Bezprostředně po jeho přijetí docházelo k téměř plošnému uzavírání podnikových kolektivních smluv a postupně, se vznikem svazů zaměstnavatelů, i ke sjednávání kolektivních smluv vyššího stupně, z nichž některé byly rozšiřovány na další zaměstnavatele.

V první polovině 90. let tak bylo kolektivními smlouvami chráněno – podle odborových údajů – téměř 80 % všech zaměstnanců (což ovšem byla na české poměry zcela extrémní hodnota pokrytí). Postupem doby, zejména v souvislosti transformací národního hospodářství, ale např. i s průběžným poklesem odborové organizovanosti, docházelo k neustálému snižování počtu zaměstnanců krytých kolektivními smlouvami (podnikovými i vyššího stupně). Zároveň se kontinuálně projevoval trend k tzv. decentralizaci kolektivního vyjednávání (přesouvání těžiště – kvalitativně i kvantitativně – do sféry podnikových kolektivních smluv).

Kategorie

Další články

Poradna

Nevíte si rady s nějakým
pracovně-právním
problémem?