Ekonom z think-tanku IDEA při institutu CERGE-EI Filip Pertold říká, že z dostupných dat lze jen těžko rozklíčovat, která teorie se víc blíží pravdě. Zároveň ale říká, že politici mohli přijít s rozumnějším kompromisem, například karenční dobu ponechat, ale namísto tří dnů ji nastavit jen jednodenní.

Pertold v rozhovoru pro HN říká, že pokud firmy chtějí co nejméně stonajících zaměstnanců, měly by zapracovat na flexibilitě, tedy nabízet sick days a možnost práce z domova. “U hraničních nemocí, jako je nevolnost nebo nachlazení, by asi nebyl takový tlak na zneužívání, kdyby lidé věděli, že mohou pracovat z domova,” myslí si ekonom.

Dalo se očekávat, že počet neschopenek se zrušením karenční doby poroste?

Ano, to se čekat dalo. Až na to, že jedno čtvrtletí je strašně málo, nevyvozoval bych z něj nějaké dalekosáhlé závěry. Je potřeba počkat tři čtvrtletí, ideálně rok.

Ale když zavedení karenční doby vedlo k poklesu, její zrušení asi povede k nárůstu. Nedokážu rozklíčovat, do jaké míry předtím lidé chodili do práce nemocní. To se z dostupných dat nedá poznat. Za druhé si myslím, že to, co politici předvedli, bylo zbytečné tahání věci ode zdi ke zdi. Myslím, že mohli dojednat rozumnější kompromis. Třeba jednodenní karenční dobu, což mají mimochodem například ve Švédsku.

Hodně závisí na tom, jak se k tomu postaví firmy a lékaři, kteří vydávají potvrzení. Někdo by měl zkoumat jejich chování při přiznávání nemocenské.

Lékaři říkají, že obzvlášť u kratších běžných nemocí je těžké odhalit, jestli si pacient vymýšlí. Když přijde a řekne, že například celou noc zvracel, lékař mu musí věřit.

To je pravda. Ale ze zahraničí, třeba z Norska, víme, že se lékaři chovají různě. Může to být tak, že pacienti hledají takové lékaře, kteří jsou benevolentnější. Ale v Česku na to nemáme data.

Říkáte, že z čísel správy sociálního zabezpečení nelze poznat, jestli za nárůstem stojí to, že lidé přestali chodit do práce nemocní, nebo to, že začali nemocenskou zneužívat. Dá se to vůbec z něčeho poznat, nebo je to prostě věčný spor, který lze jen obtížně rozseknout?

Pokusy, jak to rozseknout, jsou v tom, jak rychle se šíří chřipkové epidemie a podobně. Na to jsou nějaké počínající výzkumy. Pak jsou sociologické průzkumy, které se lidí přímo ptají na to, jestli chodí nemocní do práce. Je otázka, jak moc se tomu dá věřit. Ví se, že americký systém, který je zřejmě příliš tvrdý, vede k šíření nemocí. K tomu nějaké analýzy jsou. Ale jestli se v tomto ohledu projeví jeden, dva, tři dny, je extrémně těžké zjistit.

Než se karenční doba zavedla, Česko bylo v rámci Evropy v nemocnosti opravdu vysoko. Byli jsme i výš než státy, které mají při nemocenské vyšší náhradový poměr. Německo a skandinávské státy kromě Švédska dávají až sto procent. A my jsme na tom v nemocnosti byli skoro jako oni, přestože jsme měli 60 procent. Takže se dalo předpokládat, že asi k nějakému zneužívání docházelo.

Teď se trochu změnil systém a prvních 14 dní je na firmách, které vyplácejí náhradu mzdy. Měly by se tedy snažit nemocnost potírat, protože jim výrazně zvyšuje náklady.

Jak to mají dělat?

Mohou dávat sick days, mohou mít nastavené kontrolní mechanismy. Nedávno v médiích zaznělo, že některé firmy dávají odměny za to, že člověk nebude nemocný. Odbory to kritizovaly.

Očekával bych, že nyní bude menší nárůst, než byl tehdy pokles (po zavedení karenční doby, pozn. red.). Na druhou stranu dnes jsou zaměstnanci v komfortnější pozici, a to především kvůli nynější nízké nezaměstnanosti, takže si mohou víc dovolit. Třeba i předstírat nemoc.

Mluvil jste o tom, že by bylo rozumnější, kdyby karenční doba nebyla tři dny, ale třeba jen jeden. Dalo by se uvažovat i o tom, že by délka zůstala stejná, ale snížila by se náhrada mzdy?

Ona už je snížená. Není to tak úplně výhodné. Náhradový poměr je 60 procent u nízkopříjmových zaměstnanců, u vysokopříjmových je to méně. Na Slovensku, pokud to nezměnili, měli první tři dny zaplacené méně než od čtvrtého dne. To je jeden možný kompromis. Druhý je, že první den není placený vůbec. Ani jeden z těchto návrhů u nás nebyl v jednání.

Stát se snaží krýt si záda, aby lidi nemotivoval k nadužívání nemocenské, ale ani k tomu, aby chodili do práce nemocní. Je to balancování na hraně. Systém je vždy nastavený tak, že víc inklinuje k jednomu z těchto extrémů. Závisí ale trochu i na tom, jak funguje společnost a jak jsou lékaři kontrolovaní. Když doktor ví, že za ním někdo častěji přijde, když bude neschopenky vystavovat moc často, chová se jinak. Myslím si, že se na chování lékařů v Česku všichni bojí podívat. Nedělal bych z toho jen problém mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Lékař v tom hraje dost důležitou roli.

Hospodářská komora říká, že by stát měl analyzovat, kdy si lidé nejčastěji berou neschopenky. Jestli to třeba není spojeno s víkendy, státními svátky nebo volny, která dostávají děti ve škole. Co si o tom myslíte?

To mi přijde zvláštní. Dejme tomu, že víme, že lidé si pro neschopenku chodí častěji v pátek a v pondělí. Jenže když víte, že jsou před vámi dva dny, kdy lékař bude mít zavřeno, půjdete tam spíš v ten pátek. O pondělí se nemá vůbec smysl bavit. Následuje po dvou volných dnech, takže lidé, kteří začnou být nemocní od pátku do neděle, jdou logicky k lékaři v pondělí. U kratších školních prázdnin je to to samé. Jednoznačný důkaz zneužívání to tedy rozhodně není.

Chápu, že Hospodářské komoře se to nelíbí. Ale fakt je ten, že firmy v Česku by mohly víc zapracovat na flexibilitě. Víc dávat home office. Tím by se situace trochu zlepšila. U hraničních nemocí, jako je nevolnost nebo nachlazení, by asi nebyl takový tlak na zneužívání, kdyby lidé věděli, že mohou pracovat z domova. Na druhou stranu je potřeba si říct, jestli má opravdu smysl lidem platit od prvního dne nemoci, zda i náklady na registraci jednodenních nemocí nepřevyšují přínosy. Ale racionalita diskuse se dá aktérům těžko vnutit.

Zdroj: www.ihned.cz