To vše umocňuje fakt, že se po letech zotavování české i světové ekonomiky letos objevují náznaky zpomalení. Pro Česko by měl být znepokojující především pokles produkce automobilového průmyslu v Německu, jež je jeho největším ekonomickým partnerem. Podle Aspen Institutu lze očekávat, že podobným vývojem projdou v brzké době i další odvětví. “V české ekonomice a české společnosti to bude mít dopad jak na zaměstnanost, tak na výši platů, ale například i na potenciál firem investovat do dalšího rozvoje,” stojí ve studii.

Text dále konstatuje, že česká ekonomika za stávající situace není schopna na krizovou situaci s takovými rysy dostatečně reagovat. Alespoň ne z krátkodobého hlediska. Příčinou je, že Česko je pořád spíše pověstnou montovnou produkující v první řadě subdodávky, místo aby nabízelo hotové výrobky a služby s přidanou hodnotou. “Jinými slovy, pokud globální řetězce, na nichž je exportně závislá, nebudou posílat své objednávky, nemá česká ekonomika mnoho co nabídnout,” zní závěr.

Ani dlouhodobý výhled není z hlediska konkurenceschopnosti příznivý. Každoroční analýzy Employment Outlook, jež vytváří OECD, upozorňují na fakt, že relativně vysoce průmyslové země, jako jsou právě Česko, Slovensko nebo Slovinsko, budou výrazně zasaženy postupující automatizací.

V klíčových odvětvích české ekonomiky, především v průmyslu a stavebnictví, už nebude zapotřebí tolik lidské práce. Jedna z hlavních konkurenčních výhod, tedy relativně levná pracovní síla, v následujících letech nemusí hrát tak důležitou roli a může se naopak stát brzdou.

Česko se bude potýkat i s řadou dalších výzev. Některé z nich shrnula ratingová agentura Moody’s letos v říjnu, když vylepšila český rating ze známky “A1” na “Aa3”. Podle Moody’s bude muset Česko kvůli stárnutí populace nutně provést penzijní reformu a také reformu systému veřejné zdravotní péče. Pokud by tuto oblast zanedbalo a reformy neudělalo, hrozí podle agentury vážné zhoršení veřejných financí. Dojít by k tomu mohlo zhruba v polovině třicátých let.

Jsou tu ale i akutní problémy, například špatná dostupnost bydlení. “Tento problém je opět záležitostí politiků. Ti mohou legislativním usnadněním procesu výstavby nových bytů nemovitostnímu trhu poskytnout vzpruhu a současně vytvořit tlak na pokles cen nemovitostí,” rozvíjí zpráva Aspen Institutu tuto oblast.

Jestliže se Česko nechce stát obětí postupující automatizace a robotizace a naopak chce dosáhnout dlouhodobě udržitelného ekonomického růstu, musí se soustředit na technologické inovace a růst produktivity. Výrobu s vyšší přidanou hodnotou ostatně podpořil letos v létě i stát novelou zákona o investičních pobídkách. Posledních dvacet let byl systém nastaven tak, aby podporoval vznik nových pracovních míst. V době rekordně nízké nezaměstnanosti se ale cíl mění. Firmy by měly být více motivovány k investicím do výzkumu a vývoje či ke spolupráci s univerzitami.

Pokud se ale Česko chce skutečně dostat mezi vysoce rozvinuté ekonomiky, mělo by se podle hlavního ekonoma Czech Fund Lukáše Kovandy, který se na studii Aspen Institutu podílel, inspirovat jinde a převzít odtud fungující prvky. “Například Nizozemsko je z hlediska investorů lákavým místem pro umístění sídla především díky stabilnímu a velice funkčnímu právnímu prostředí. Kdo se rozhodne sídlit právě v Nizozemsku, může se spolehnout třeba na to, že jeho investice bude v případě sporu velmi dobře ochráněna,” říká Kovanda. Jak dodává, není náhodou, že právě tam, podobně jako do Německa a Lucemburska, z Česka odtéká největší objem dividend.

Infrastruktura, vzdělání

Českou ambicí by tak mělo být zajistit stabilní a mezinárodně vysoce uznávané právní prostředí, aby ho vyhledávaly zahraniční firmy. Klíčové zároveň bude vytvořit vhodné podhoubí pro růst kapitálově silných českých firem, které budou následně expandovat do zahraničí a přivážet odtamtud dividendy. To se nepodaří bez vylepšení infrastruktury, tedy zahuštění dálniční sítě nebo vybudování tras vysokorychlostní železnice.

Tady ale Česko opět zaostává. V loňském roce se podařilo dokončit jen čtyři kilometry dálnic, letos by to podle Ředitelství silnic a dálnic ČR mělo být 34 kilometrů. Jednodušší a časově kratší dojíždění by přitom podle Kovandy mělo i další pozitivní efekt. “České pohraničí by se přiblížilo k městům jako Praha či Brno a tím by se zmírnila tenze mezi pohraničními oblastmi a centrem, což by ve výsledku například tlumilo politickou polarizaci,” domnívá se.

Jak studie Aspen Institutu zdůrazňuje, naprosto zásadní pro konkurenceschopnost Česka je nutnost zlepšit vzdělávací systém. Přetrvává v něm řada zásadních problémů, ať už to je kvalita učitelů i samotné výuky či zastaralost vyučované látky.

Jak tvrdí garant studie Bohumil Kartous ze vzdělávací společnosti EDUin, jedním z neduhů českého školství je například fakt, že zhruba 70 procent absolventů základních škol je při přechodu na střední školu nuceno k brzké specializaci. Podle Kartouse je na rozhodování o vlastní budoucnosti v patnácti letech příliš brzy. Může se dokonce stát, že vzhledem k překotnému vývoji světa se mladý člověk bude do hloubky věnovat oboru, který za pár let nemusí existovat. “Tito mladí lidé z odborných středních škol navíc přicházejí na vysokou školu často nepřipraveni, protože jim chybí všeobecné vzdělání,” uvádí Kartous jeden z významných důvodů, proč tolik studentů vysokou školu nedokončí.

Česko je v tomto ohledu výjimečné; bakalářské studium tady v posledních letech nedokončila více než třetina vysokoškoláků. V zahraničí je to zhruba pětkrát méně.

Jak Kartous rovněž upozorňuje, česká praxe je v zásadním rozporu s tím, co ve své analýze doporučuje Harry A. Patrinos ze Světové banky. Totiž že je třeba zabránit brzké specializaci při vzdělávání dětí.

Důsledky nahodilosti

Jedním z dalších problémů českého školství je nahodilost vzdělávací politiky. Zavádějí se novinky a zásadní změny, aniž by tomu předcházel výzkum hodnotící možné dopady. Podle spoluautora studie, výkonného ředitele institutu IDEA Daniela Münicha, je typickým příkladem inkluzní vyhláška narychlo připravená v roce 2015. Školy v jejím důsledku jednak zaplavila rozsáhlá administrativa, jednak podle něj začaly směřovat nemalé sumy peněz do míst, kde jich nebylo tolik zapotřebí.

“Dalším příkladem budiž debata o státních maturitách nebo vypjaté debaty o cut-off skóre v přijímacích zkouškách na střední školy (spor o zavedení minimální bodové hranice v testech − pozn. red.). Věrohodné evidence v těch debatách byl zoufalý nedostatek,” říká Münich.

Obecně podle něj platí, že o skutečném stavu českého školství vlastně víme velmi málo, protože nemáme k dispozici potřebná data. Česko například doposud stále statisticky nesleduje, jaký obor lidé vystudovali. “O platové výnosnosti jednotlivých vzdělanostních oborů tak stále skoro nic nevíme. Podobně se Česko dlouhodobě neúčastní mezinárodního šetření žáků 8. tříd v matematické a přírodovědné gramotnosti TIMMS. Přitom je známým faktem, že největší problémy má české školství právě na druhém stupni základních škol. Kvůli této absenci o podstatě problémů skoro nic nevíme a nevíme ani to, jestli se věci mění k lepšímu,” stěžuje si Münich.

České školství se podle něj rovněž potýká s výraznými rozdíly v úrovni vzdělávání v jednotlivých regionech. Ať už jde o výsledky současných žáků či o rozvrstvení obyvatel regionů podle dosaženého vzdělání. Ve všech rozhodujících příkladech se ukazuje, že nejpostiženějšími kraji jsou Ústecký a Karlovarský. V obou nepřesahuje podíl vysokoškoláků 13 procent obyvatel, zatímco v Praze vysokoškolským diplomem disponuje více než 38 procent lidí. Jde o dlouhodobě neřešený stav, u něhož se podle autorů studie navíc nedá čekat brzká změna k lepšímu.

Jak říká Münich, jedním z důvodů markantních rozdílů mezi kraji jsou rozdíly v sociálně-ekonomickém zázemí rodičů. “Určitě se na věci podepisuje i skutečnost, že výrazný vliv na fungování a financování základních škol mají obce a na střední školy kraje jako jejich zřizovatelé. Je přirozené, že pro ekonomicky a sociálně slabší obce a kraje nebudou místní školy takovou rozpočtovou prioritou,” dodává. Naznačují to i statistiky, podle nichž je v sociálně-ekonomicky slabších krajích výraznější nedostatek aprobovaných učitelů.

Bolestí českého vzdělávacího systému je i obrovský vliv rodinného zázemí na dosažené vzdělání. Jak upozorňuje OECD, zhruba pouhá čtyři procenta dětí, jejichž rodiče dosáhli jen základního či učňovského vzdělání, získají vysokoškolský titul. To je několikanásobně méně než v jiných srovnávaných zemích.

Změny jsou možné

Nejjednodušším a relativně nejrychlejším způsobem, jak vylepšit české školství, by podle expertů byla změna zásadních zkoušek, tedy maturity a přijímaček na střední školy. “Jak český jazyk, tak matematika jsou zkoušeny nevhodným způsobem. Děti jsou nuceny pamatovat si odborné termíny, místo aby se učily jazyk i matematiku užívat v situacích, které je v životě čekají,” říká například ekonom Filip Pertold z institutu CERGE EI a think-tanku Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA).

Podle Kartouse by pomohlo, kdyby se na základních školách zavedl systém takzvaných portfolií. “Zjednodušeně řečeno jde o souhrn toho, co dané dítě za devět let základní školní docházky vyprodukovalo. A nejen ve škole. Zahrne se tam například i to, když sportuje nebo má třeba výtvarné nadání. Vytváří se tak velmi konkrétní obraz mladého člověka, který předkládá při přijímacím řízení na střední školu,” vysvětluje expert z EDUin.

Vytvoření a otestování nových zkoušek podle něj sice zabere několik let, ale výsledky se pak dostaví okamžitě. “Zatímco když se snažíte změnit způsob vzdělávání nebo třeba výběru učitelů, výsledky se projeví s daleko větším časovým odstupem, třeba až za čtvrt století,” říká Kartous.

Konečně pak v českém vzdělávacím systému stále chybí efektivní nástroj, který by umožňoval ředitelům škol diverzifikovat odměňování učitelů podle jejich kvality. Kariérní řád, jehož návrh připravila předchozí vláda, byl následně odmítnut v legislativním procesu a současná vláda jeho revizi a případné zavedení ve svém programu nemá.

Zdroj: www.ihned.cz

-lhe-