Český technologický byznys potřebuje inovaci a vývoj, české univerzity zase peníze pro své vědecké týmy. A tak stále častěji výzkumníci spolupracují s firmami na projektech, kde manažeři nenašli komerční dodavatele. Třeba na samozahřívacích uniformách pro německou armádu nebo na systémech pro jadernou elektrárnu.

“Vysoké školy se dnes musí samy postarat o své financování a až polovinu příjmů na výzkum mají díky propojení s byznysem,” řekl HN Radimír Vrba, ředitel Středoevropského technologického institutu Ceitec, během veletrhu elektrotechniky Amper v Brně.

Tam předávala cenu Zlatý Ampér za nejužitečnější výrobky na veletrhu odborná komise, které Vrba předsedal. Ta udělila cenu i Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií brněnského VUT za diagnostický systém na ochranu transformátorů, který už funguje třeba v Jaderné elektrárně Dukovany. Na jeho vzniku se přitom podílela česká inženýrská společnost TES, která dodává zabezpečení pro ČEZ.

Unikátní systém diagnostiky nežádoucích jevů v transformátorech je jen jedním příkladem spolupráce vysokých škol a firem. Kooperace je výhodná pro obě strany, a snaží se ji proto dále rozvíjet.

Spolupráce není příliš obvyklá

Příkladem úspěšného transferu technologií z vědy do byznysu je i výsledek projektu na výzkum řízeného ohřevu na ostravské báňské univerzitě. Pro českou firmu, která dodává pracovní oděvy na německý trh, vyvinuli ostravští elektrotechnici vyhřívanou tkaninu, která bude součástí uniforem pro speciální složky německých policistů a vojáků.

Látka obsahující nanovlákna je k nerozeznání od běžného materiálu, ale skrze ovládání, které mohou mít strážníci za pasem, je možné ji během sekund bezpečně vyhřát až na 40 stupňů Celsia. Technologické řešení skýtá široké možnosti uplatnění, od praktických aplikací, jako je právě speciální oděv, až po ohřívání materiálů do extrémních teplot, například ve strojírenství.

Taková spolupráce mezi výzkumnými týmy na školách a byznysem ještě pořád není příliš obvyklá, i když zkušenosti jsou pozitivní a obě strany mluví o vzájemné prospěšnosti. Domlouvání zakázek pro školy je často na bázi osobních kontaktů a přehledu o tom, čím se kdo v oboru zabývá.

To potvrzuje i Pavel Fiala, vedoucí brněnského Ústavu teoretické a experimentální elektrotechniky. Zodpovídá za tým VUT, který pracoval na ochraně transformátorů v Dukovanech. “Podařilo se nám spolupráci s firmou TES dohodnout proto, že jsou to moji bývalí spolužáci. Věděli, čím se zabýváme, tak se na nás obrátili s problémem, který jsme byli schopní vyřešit,” říká Fiala.

Podobnou zkušenost má i Vítězslav Stýskala, vedoucí katedry elektrotechniky a informatiky z ostravské Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (VŠB). “Proto jezdíme na veletrh Amper, můžeme se tu seznámit. Máme stánek, kde prezentujeme naši práci, a zároveň se díváme okolo, na čem firmy pracují a kde bychom mohli eventuálně navázat spolupráci,” popisuje Stýskala.

“Při snaze o rozvoj svého podnikání totiž firmy nejsou ještě příliš zvyklé školy kontaktovat s nabídkami na případné zakázky a spolupráci,” dodává Stýskala. Podniky podle něj často začnou hledat řešení v soukromém sektoru, ale pak zjistí, že se oborem třeba zatím nikdo komerčně nezabývá.

Přesto se transfer vědy do byznysu postupně rozvíjí a pro školy existuje několik možností, jak prodat to, co umí nejlépe. Jednou z možností jsou projekty zadávané Technologickou agenturou nebo obdobnými zahraničními institucemi. Tyto zakázky jsou nejčastěji zaměřené na aplikovaný výzkum a vysoké školy se zpravidla musí podílet i na částečném financování celého projektu.

Stýskala ale zároveň tvrdí, že školy mohou u tohoto typu spolupráce narážet na problém. Nemají totiž k dispozici neveřejné zdroje, které by mohly při spolufinancování použít. Peníze, které dostávají od státu, jsou na provoz školy a další prostředky školy v podstatě nemají.

“Nedostaneme tolik peněz, abychom uživili výuku na univerzitě, a musíme se postarat sami. Konkrétních výzev ke spolupráci z byznysu není mnoho, ale postupně se celý systém zlepšuje a firmy začínají reagovat,” popisuje situaci Stýskala.

Příjmy svého ústavu z obchodních zakázek odhaduje na 40 procent. Jedná se často o přímou spolupráci s velkými společnostmi, jako je Siemens nebo ČEZ, což je pro školy ta výhodnější varianta. “Nejsme začátečníci, a když to, co děláme, neumí nikdo v republice, obrátí se firmy většinou na nás. Naše výpočty a výzkumy vedou k realizacím velkých projektů nejen pro Siemens nebo ČEZ, ale třeba i nymburskou elektromontážní firmu AB Elektrostav,” říká Stýskala. “Podniky většinou tímto způsobem investují spíše do vývoje a jsou ochotné zaplatit vše ze svého,” dodává k tomu Radimír Vrba z CEITEC.

Poradenství a patentování

Vědci z vysokých škol se na trhu mohou výrazně uplatnit také v rámci poradenství nebo licencováním svého know-how. Už tři roky se tento systém snaží dále posouvat Centrum pro inovace a transfer technologií Fyzikálního ústavu Akademie věd.

Středisko zaměřené na využívání znalostí vědců se zkušenostmi s laserovou technologií pomáhá firmám vyřešit problémy s jejím používáním. To je případ i Škody Auto, která si pro výrobu potřebovala koupit nový laser pro popisování nově vyvinutých materiálů. “Jedna fáze celého projektu už loni úspěšně proběhla a další stále běží. Lidé ze Škody Auto tak na základě našeho výstupu budou vědět, jak laser nastavit a efektivně zapojit do výroby,” říká vedoucí projektu Roman Švábek.

Podstatnou součástí vztahů mezi soukromým sektorem a vědeckými pracovišti je systém patentování. CITT se snaží nově nastavit cesty vědeckých poznatků z teorie k patentu a následné lukrativní licenci.

“Dříve bylo díky systému bodování vědy cílem patentovat cokoli, na co člověk přijde, protože za to vysoké školy získávaly body a dobrá hodnocení. Od toho se už upustilo, ale vědci to mají pořád v sobě a o všem si myslí, že to jde patentovat a prodat,” vysvětluje Luděk Heller, který je zaměstnaný ve Fyzikálním ústavu Akademie věd a jako technologický skaut se snaží hledat komerční potenciál vědeckých poznatků.

Součástí práce odborníků se tak nově stává i následný průzkum trhu – tedy zda je o zkoumané technologie vůbec zájem. “Až poté je možné přistoupit k rozhodnutí, jestli objevy patentovat a v kterých zemích. Jakmile existuje patent, mohou výzkumníci začít oslovovat firmy, které by případně měly zájem o licenci,” říká Heller.

“Celý proces ale u nás zatím není příliš zažitý a klade nové požadavky na samotné vědce. Ti se budou muset naučit komunikovat s obchodníky, popsat podstatu svého vynálezu a prezentovat výhody oproti dosavadním řešením,” dodává.

Znáte ze svého okolí také zajímavý příklad spolupráce VŠ a průmyslu?

Pošlete nám jej v komentáři pod článkem nebo sdělte svůj názor pod tímto článkem nebo na Facebooku.

-lhe-