Pracuji ve firmě, kde jsem již delší dobu hodně nespokojený. Neustálé srážky ze mzdy, vyhrožování ze strany nadřízených apod. Chci nyní podat výpověď, ale od zaměstnavatele jsem se dověděl, že mě pustí až 1.7.2018, tedy po uplynutí dvouměsíční výpovědní lhůty, která začne až úderem příštího měsíce. Já jsem si našel ale mnohem lepší a lukrativnější zaměstnání, ale jen těžko bude tato nabídka platit další dva a půl měsíce. Pokud mu oznámím, že už do práce zkrátka nepřijdu, hrozí mi pokuta za absenci až 10 000 Kč za jeden den. Chci se ale zeptat: Je v případě absence povinen mě propustit, nebo mi bude počítat takové pokuty dál a dál a já nakonec skončím s obrovským dluhem? Nebo mě v případě hrubého porušení pracovní kázně musí vyhodit?

ODPOVĚĎ:

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že udělování smluvních pokut v pracovním právu, tak, jak je líčíte vy je v rozporu se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce. Zákoník práce zná jako možnost smluvního zajištění závazku v pracovním právu pouze na smluvní pokutu u konkurenční doložky a srážky z příjmu z pracovněprávního vztahu. Oba tyto instituty mají svá pravidla a nelze je nikterak rozšiřovat nad rámec zákona. Není možné udělovat zaměstnancům pokutu za absenci 10.000 Kč denně. Tato sankce není právně vymahatelná. Je ovšem možné že zaměstnavatel by Vás v případě, že se nebudete dostavovat do práce žaloval o náhradu škody, která by mu tím vznikla, kdyby např. ztratil z tohoto důvodu zakázku. Postup zaměstnavatele v případě neomluvené absence je následující:

V případě, že se zaměstnanec neomluveně nedostaví na pracoviště k výkonu práce, je zaměstnavatel oprávněn učinit vůči takovému zaměstnanci několik kroků.

Za prvé zaměstnavatel zaměstnanci nevyplatí mzdu. Ta mu dle ustanovení § 109 odst. 1 zákoníku práce náleží jen za vykonanou práci.

Za druhé zaměstnavatel může dle ustanovení § 223 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci za každou neomluveně zmeškanou směnu krátit dovolenou o 1 až 3 dny.

Za třetí může požadovat náhradu za uhrazené pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. V případě, kdy se zaměstnanec nedostaví k výkonu práce, není zaměstnavatel povinen mu za to vyplatit mzdu, takže pojistné zaměstnavatel neodvede. Jestliže však vyměřovací základ pro odvod pojistného klesne pod úroveň minimální mzdy, je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele pojistné. Fakticky to znamená, že zaměstnavatel odvede za zaměstnance pojistné, které je oprávněn následně zaměstnanci strhnout z čisté mzdy. Pokud zaměstnanec nedostal žádnou mzdu, nelze strhnout a reálně tedy zaměstnavateli peníze za pojistné dluží, což bude zaměstnavatel pravděpodobně vymáhat. V tomto případě se nabízí pro zaměstnavatele možnost, aby dluh nenarůstal, rozvázat pracovní poměr ze strany zaměstnavatele. Zaměstnavatel má v této situaci dvě možnosti: výpověď dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce nebo okamžitého zrušení pracovního poměru dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Za čtvrté může zaměstnavatel je v souladu s ustanovením § 250 zákoníku práce požadovat po zaměstnanci náhradu škody, kterou mu zaměstnanec způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Rozsah náhrady škody je však u zaměstnance omezen. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Pokud však zaměstnavatel neprokáže, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, bude předpokládáno, že zaměstnanec způsobil škodu v nedbalosti. V takovém případě je zaměstnavatel oprávněn požadovat částku rovnající se čtyřapůl násobku průměrného měsíčného výdělku zaměstnance. V případě, že zaměstnance, který neomluveně do práce nedochází, zaměstnavatel předem upozorní na možnost vzniku škody, může toto upozornění posloužit zaměstnavateli jako důkazní prostředek pro prokazování zaměstnancova zavinění.

Cituji ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce

„ § 4a
(1) Odchylná úprava práv nebo povinností v pracovněprávních vztazích nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné.

(2) Podle odstavce 1 může dojít k odchylné úpravě smlouvou, jakož i vnitřním předpisem; k úpravě povinností zaměstnance však smí dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

(3) Od ustanovení uvedených v § 363 je možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance.

(4) Vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu tento zákon, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu.

§ 346d

(7) Smluvní pokuta smí být ujednána, jen stanoví-li to tento zákon.

§ (1) Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí.

(3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255. “

Zpět na seznam zodpovězených dotazů

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit